Návrat ztraceného bloggera

Dlouhá, předlouhá doba uplynula do chvíle, kdy jsem napsal poslední příspěvek. Bylo by hezké, kdybych měl nějakou pěknou výmluvu, proč jsem zahálel, což? Něco jako pomáhal jsem postavit místní školku v mezičase, kdy jsem zrovna nezachraňoval velryby, že? Smůla, pravý důvod dlouhé odmlky je prozaičtější – „se mi nechtělo“, abych se citoval. Kdo se cítí ošizen a zklamán, nechť napíše svoji stížnost na malý papírek a ten hodí do záchodu, snad se mu tímto uleví.
Nicméně jsem zpět, čili radujte se, veselte se, čekají na vás další příhody a postřehy. Jak už to tak se mnou bává, budou absolutně náhodné a bez vzájemné spojitosti, ale vy se s tím určitě vyrovnáte, drazí čtenáři.
Nejdřív pojďme k naháčům (dobrý vypravěč vždy naláká první větou).

Mojí pravděpodobně nejoblíbenější kratochvíli v Japonsku je návštěva tzv. onsenů, což si v zásadě představte jako takové malé lázně. Obvykle se skládají ze dvou částí, vnitřní a vnější. Uvnitř máte pár bazénků s velmi horkou vodou (cca. 45 stupňů), jeden či dva bazény s ledově chladnou vodou (kdo si tyhle dva typy splete, získá oční bulvy dvojnásobného objemu) a navrch někdy i saunu. Venku máte v zásadě to samé, jen místo stěn elegantně obložených dřevem vidíte zákoutí se stromky, keříky a umělecky naaranžovanými kameny. Když se onsen cítí jó nóblovatě, přihodí k tomu i umělé vodopády, tekoucí říčky a podobné legrácky pro potěchu oka a duše. Asi chápete, že vnitřky – ačkoliv mají jistě svoje kouzlo – bitvu o mou pozornost a mou nahou zadnici (nebojte, k tomu se  dostanu, zatím si držte tuhle znepokojivou představu v hlavě) s vnějšími zahradami prohrály. Venkovní bazénky se navíc často snaží tvářit jako přírodní jezírka, čili břeh a dno je z ohlazených kamenů, na kterých se pak i dá  zpola ponořen sedět. Voda je samozřejmě i tady vřelá, což zvlášť teď v zimě vytváří milé efekty v podobě neustálých oblak páry, které se zvedají z hladiny a lidí, co pošetile z horké lázně vylezli na krutě chladný vzduch. Nicméně dlužno podotknout, že tohle „vychládání“ je vysloveně požitek a labůžo. To se tak pěkně máčíte v horoucí vodě, chvíli sedíte na šutru s rameny nad hladinou a necháváte se laskat (hm, začínám se do toho nějak moc vžívat) chladivým větrem a voňavými výpary z minerálních a bylinkových lázní, chvíli hačáte na dně a kouká vám jen hlava s připitomělým blaženým úsměvem a když toho máte dost a cítíte se přiměřeně povařeni, vylezete a jdete si sednout na vyhřívaný balvan či dřevěnou lavičku. Tam pak sedíte v oblaku kouře, který se z vás zvedá v hojnosti vídané jen v antikuřáckých reklamách, a vychutnáváte si, jaká je to paráda být nahý (už to bude) venku v lednu a cítit se takhle fajnově. Pro ty největší frajery, co jim přijde, že se jim přirození ještě dostatečně nescvrklo, je tady pak samozřejmě ještě možnost vklouznout do chladné lázně (s efektním zasyčením) a téměř omdlít z teplotního šoku. Aby bylo jasno, zkusil jsem to párkrát také a v rámci férovosti musím přiznat, že je to jakýmsi masochistickým způsobem příjemné. Nicméně jsou dny, kdy se necítím na to bojovat s nedůstojným pláčem z bolesti z chladu a do těchto mrazíren nelezu. Ale proti gustu…
A teď trochu o tom, co dělat a nedělat v onsenu.
Nejdřív bych měl asi upozornit, že onsenů je více typů (smíšené, plavkové apod.), nicméně já byl zatím vždy pouze v tom nejobvyklejším druhu – tzv. naháčoidní, pohlavně oddělený typ. Prostě jste v těch lázních se samýma nahýma chlapíkama, mno… Nebudu lhát a tvrdit, že jsem si na to nemusel chvíli zvykat, ale teď už jsem ve fázi, kdy se mi naopak nechce tam, kde bych musel nosit plavky (aby nedošlo k nedorozumění – pořád ještě mluvím o onsenech, jinde ještě pořád oblečený chodím… zatím). Trochu jsem se bál, jak na mě budou reagovat místní, protože hodně blogů od cizinců zmiňovalo, že si jich domorodci dost všímali. No nevím. Na mě tu všichni všude kašlou a to proti nim vypadám jak medvěd brtník. Vážně, tady chlapům ani vousy moc nerostou, natož pak… Ehm, popojedem. Prostě jsou holý, to chci říct, a já ne a stejně jsem všem fuk, čili mám silné podezření, že milí blogující cizinci podlehli zase až překvapivě časté zápaďácké paranoie, že je tu pořád někdo sleduje. Podívejte se, já jsem chodil po ulici a jel jsem v metru oblečený jako „sex slave“, kompletně s černou kuklou, koženým vodítkem okolo krku a jen v trenýrkách a dobrá polovina lidí se ani nepodivila, když mě zahlídli, ani to obočíčko nezvedli. Pravda, byl ten den Halloween, ale stejně, já kdybych viděl takovéhle individuu ve vagónu, do kterého zrovna nastupuju, tak minimálně jedno oko vykulím. Poučení – Japoncům jste jako takový buřt, takže klid. To jsem ale odbočil.
Zpátky k naháčům! (je opravdu těžké psát o tomhle tématu a neznít přitom jemně perverzně) Čas napsat něco o onsenové etiketě. Ono vůbec obecně je tohle asi jediný případ, kdy se můžete dočkat nějakých větších reakcích od místních. Porušení etikety se tu prostě nerado vidí, ačkoliv většinou budete potrestáni pouze ostřejším pohledem, zpravidla staršího pána či dámy. Klasický prohřešek je hanebné smrknutí do kapesníku místo elegantního vtáhnutí nudle zpátky bohatýrským popotáhnutím (jiný kraj, jiná čuňačina).
To jsem ale zase krapet odběhnul od tématu (moje mysl se očividně brání návratu k mužským nahým zadnicím). V onsenu je v zásadě jen pár pravidel, to nejhlavnější je asi „umyj se, než vlezeš do vody, prase“. A když říkám (píšu) umýt, myslím tím UMÝT. To si sednete na dřevěnou stoličku k zrcadlu a dlouho předlouho se oplachujete jakousi dřevěnou putýnkou (dřevo je holt hit) na střídačku s omýváním se sprchou (nedřevěnou). Namydlit, spláchnout, sprchnout. Opakovat. Já to obvykle zabalím po cca. 10 minutách, což je tak odpozorovaný standard (aneb není nad to po očku šmírovat kolegu vedle vás, jak dlouho že se to myje), ale zaznamenal jsem i experty, co se myli snad půl hodiny před vstupem do lázně. Další možný prohřešek je nedokonalé smytí mýdla a zanesení bublinek či pěny do bazénků. To dovede jinak velice klidné Japonce, s prominutím, pěkně nasrat. Ne že by se mi to osobně povedlo (neb jsem předem pilně googlil tipy a triky), ale viděl jsem, jak někteří místní nelibě nesli i když někomu jen spadl miniručník do vody a jakýsi děda nezbedného viníka mokrým ručníkem ne až tak jemně klepnul přes čenich (staří Japonci vůbec někdy dovedou být docela ostří, mladí oproti tomu jsou klidní, až vymiškovaní). Ale zase, tohle se stalo v jednom poměrně dosti odlehlém onsenu (téměř už na vesnici), v Tokyu samotném vám nechtěné smočení ručníku prominou bez problémů (mýdlo asi ne, prý pak kvůli tomu i někdy vypouští bazén, páč jim to čuní trubky či co, nevím).
Poslední bod etikety je „sem, sem se mi nedívejte“, což není nicméně až tak šokantní, že ano, a odpovídá to standardnímu celosvětovému pisoárovému a šatnovému mužskému etickému kodexu (sakra to bylo přívlastků). Někteří si tohle ještě sychrují těmi miniručníky, co si s sebou berete dovnitř, které se hlavně hodí na otírání obličeje a většina lidí ho nosí složený na hlavě. Alternativní využití nicméně je krýt si tím své intimní partie při pohybu mimo bazén, ale dost lidí na tohle kašle. Ono upřímně většina chlapů se drží zlatého pravidla neklesat zrakem pod linii 1.30 m (za touto hranicí jsou draci), čili je to vážně dost jedno. Navíc v prostředí ultrahorkých a ultrastudených lázní jsme si jaksi všichni rovni, mrk mrk.
Také byste neměli být moc hluční, neb hodně lidí sem chodí večer po práci si trochu odpočinout a zrelaxovat, čili na hulákání přes celou zahradu a bujaré placáky rovnou zapomeňte. Když mluvit, tak potichu, když se ponořit, tak pomalu (je to tak i příjemnější), když si prdnout, tak sakra někde jinde než v onsenu, čuňata (trochu přízemního humoru pro obveselení lidových vrstev).
Poslední věc, kterou musím zmínit, vyjádřím nejlépe matematickou rovnicí:
přecpaný onsen + velmi temné vody bohaté na minerály = silně homoerotický zážitek
To se mi právě stalo včera, kdy jsem nějak pozapomněl, že je víkend a tudíž bude hodně lidí. Což by mi až tak nevadilo, aspoň má člověk autentický zážitek, ale právě ty zrádné neprůhledné železité vody zapříčinily několik neblahých příhod. Každému asi docvakne, že za těchto popsaných skutečností dojde k nějaké té nechtěné podvodní družbě nohou či rukou, ale to je přežitelné. Mně se bohužel stala horší pří/nehoda, kdy si mi jakýsi neznámý gentleman sedl na klín… Já byl totiž v tu chvíli pootočen tak, abych viděl do zahrady, což vzhledem k tomu, že mi čouhala jen hlava, vzbuzovalo milný dojem o poloze zbytku mého těla. Zbytek už je historie. Abyste si nemysleli, kolega hnedle čiperně vyskočil, jakmile si uvědomil, že takhle měkké kameny prostě nejsou. Věnoval mi pár sumimasen (promiňte) a šel o dům dál, žádné scény, klídek a pohoda, holt nehody se stávají. To se potvrdilo o nějaký čas později, kdy jsem byl svědkem situace, kdy – a teď trochu spekuluju, neb jak jsem řekl, voda byla černá – došlo ke kontaktu ruka -„třetí ruka“ mezi dvěma nešťastníky při obzvláště nemilém zavrávorání v lázni. A oba to vzali sportovně a také se stoickým klidem, sumimasen a šlo se dál. Možná tohle nicméně vysvětluje jejich potřebu se pak sprchovat a drhnout půl hodiny…
Měl bych toho o onsenech ještě víc, například bych mohl povyprávět o těch s vyhlídkou do krajiny, o kimonech a jejich pohodlnosti, lázních pro nohy s barem a podobně, ale to by znamenalo další práci a to se mi upřímně už dnes nechce (výhoda toho být vlastním šéfem je fakt, že váš šéf je velmi chápavý).
 Pokusím se ještě něco napsat v nejbližších dnech/týdnech, máte na to moje nepříliš důvěryhodné slovo. Mám teď dva měsíce prázdnin, čili čas by na to teoreticky byl… ale ta morálka, ta je bídná. To víte, je to v zásadě volba mezi tím jít se podívat do města či vyjet na výlet a sedět u počítače a bušit do něj svoje blogozážitky (a znovu prožívat svoje traumatizující klínové příhody).
Nu, uvidíme.
(a propo – rajče je v čilém provozu, čili aspoň fotky jsou a budou)  
(fotky v tomto blogu jsou z internetových stránek jednoho onsenu, kde jsem byl - z docela pochopitelných důvodů se v nich jaksi nedá normálně fotit bez rizika lynčování)

Japonci v mlze

Dnes se vám, vážení neplatící (zatím) čtenáři, pokusím zprostředkovat svoje osobní i ve škole našprtané poznatky o tokijských domorodcích a ukážu vám, že jiný sklon očí je to nejmenší, čím se od nás drazí Japonci liší. Nečekejte ode mě ale sociologicko/antropologicko/psychologický elaborát, bude to spíš takový… proud vědomí, kdybych to chtěl nazvat nějak chytře (prostě budu nesouvisle vyprávět, co mi zrovna slina na prst přinese).
Japonec je ve zkratce řečeno občan pokojný, klidný a ukrutně zdvořilý. Jeho zdvořilost je opravdu až neskutečná, zvláště pro nás zápaďáky, co za projev vrcholné zdvořilosti považujeme zavolání sanitky tomu, koho jsme právě srazili. Japonci se zde pořád uctivě klaní a za všechno vám děkují – zachází to až tak daleko, že v metru rozhlas na každé zastávce dokola a dokola snaživě brebentí, jak si vás jako zákazníků děsně považuje a poděkuje vám za každou stanici, kterou s ním ujedete. Na druhou stranu člověka pak zase některé věci lehce v tomto ohledu zarazí – například když ho v tomtéž metru skoro povalí na záda obzvláště průbojný chlapík při své heroické pouti ven z vagónu. Pravda, utrousí k vám asi nejpoužívanější slovo „sumimasen“, ale stejně to tu bolest po jemném lokýtku v žebírku zcela neuhasí. „Sumimasen“ mimochodem znamená „promiňte“ a nejčastěji se tu používá, když chcete někoho o něco požádat (i třeba číšníka o menu) nebo když se někoho právě chystáte srazit na zem v onom legendárním metru. Stejně tak zarazí, že se tu nehraje na gentlemanství, kdo si sedne, ten sedí a nějaké přepouštění místa tu nehrozí. Já tu jednou pustil sednout jakousi stařenku a ta se po chvíli překvapeného zírání skoro omráčila o podlahu, jak hluboce se uklonila.
Metra jsou tu vůbec kapitola sama pro sebe – každý asi zná ono slavné video, ve kterém banda průvodčích pěchuje cestující do vlaku takovým stylem, že by se na to i dobytek jdoucí na jatka tvářil poněkud pohoršeně. Díkybohu jsem se tu s tím zatím nesetkal v takovéto míře, nicméně jsem si vcelku jist, že pokud k tomu dojde, budu jediný, co se bude kysele šklebit (a postupně změkčile modrat z nedostatku kyslíku) – Japonci jsou národ natolik tvrdý, že si nejspíše ani v průběhu pěchování nepřestanou číst noviny. Flegmatičnost, se kterou tu přijímají nepohodlnosti života, je opravdu neskutečná. Musím stát ve frontě na lístky na Tokyo Game Show přes hodinu? Nu což, aspoň bude čas si zahrát na kapesní konzoly. Metro se zastavilo v ranní špičce na 15 minut někde v tunelu? Pffft, no a co, to se stává, aspoň si víc zdřímnu (neurotičtí západní turisté mezitím opouštějí soupravy střešním oknem a vydávají se na pěší tunelový pochod). Jinak abych se ale trochu vrátil v myšlenkách (já vás varoval, že to nebude mít řád), tak dlužno podotknout, že řádně narvaným metrem jsem tu přeci jen už několikrát také jel (zvláště ranní špička kolem 8-9 bývá zajímavá). Nebylo to ještě na vnější šťouchanou, ale pohodlíčko možnosti zvednout ruce už to také nebylo. Abych vám předestřel nějaký názorný obrázek, tak si to představte tak, že kdybychom byli v tu chvíli všichni nazí, odehrávala by se v metře nedobrovolná masová sexuální orgie. Ano, tak blízko jsme byli u sebe… Tokijské metro, ráj frotérů a různých šmátralů - pozor, to je tu opravdový problém, v metru je možno občas vidět tabule s nápisem NO, na kterých je namalován chlípně se rudolící úředníček lepící se na lepou děvu. „Nechtíc“ (ahaha) zabloudící ruce japonských mužů jsou prý pověstné… Ve škole jsme se dokonce i učili o zvláštní řekněme skupině žen (tzv. „yajamba“), což jsou velice atraktivní dívky, které se schválně oblékají a hlavně líčí velmi (velmi) (velmi) divoce právě proto, aby odradili tyhle upocené ručky. Googlujte a valte oči. Spolužačky s přímo s tímhle zatím zkušenosti prý nemají, nicméně někdy i dost nepokryté okukování už se vyskytlo. To civění není mimochodem vždy pouze stylu „wow, bloncka, slint slint“, ale objevuje se dívčí i varianta „táhni čúzo, odkud jsi přišla“. Na druhou stranu těžko říct, nakolik je to subjektivní pocit a nakolik realita, neboť si na tohle stěžovaly zatím jenom Američanky, které upřímně podezírám z lehké přecitlivělosti v tomhle ohledu – on problém je totiž v tom, že v japonském metru se nesluší mluvit nahlas, slušný člověk má chrnět nebo si hrát s mobilem (či konzolí). A zápaďáci samozřejmě na tohle obvykle prdí (přiznám se, že i já leckdy zapomenu a znáte můj zvučný sytý baryton, že ano) a tudíž se jim občas dostane v zásadě zaslouženého pohledu „pšt, holoto, děda spí“. Snad nemusím dodávat, že poznat rozdíl mezi pohledem „olala“ a „kuš“ není tak snadné a dají se snadno zaměnit… Pravda nicméně je, že Japonci mají podle všeho pro západní děvčata slabost a několik už muselo odehnat pouliční ctitele. Malá odbočka (ve velké odbočce, ach jaká ironie) – Američani jsou jako národ v Japonsku pro mě lehce překvapivě extrémně populární, nicméně mezi prostým lidem o nich kolují občas zábavné zvěsti, jakože například fetují, až se jim od čenichů práší… (kdo ví, třeba je to důvod popularity aneb poznej svého dealera).

 Zpět do metra (ne, ještě nevystupujeme, trpělivost). Ještě chci zmínit tři věci. První je – a po minulém odstavci jistě všechny budoucí návštěvnice potěším – že v metru je v době tlačenic vždy jeden či dva vagóny vyhrazeny pouze pro ženy, aby se právě nemuseli mačkat s potícími se přízemními samci.
Druhá zmínky hodná skutečnost je fakt, že v ranní špičce se z nějakého lehce tajemného důvodu vynoří na některých stanicích spousta „výpravčích“, kteřížto mají důležitý úkol a to stát s rozpaženýma rukama, když vlak přijíždí. Poněkud bizarní, když uvážím, že jsem i v době největších tlačenic neviděl nikoho se cpát byť jen na 1 m ke kolejišti. A vůbec, ti chlapi stojí zády k nástupišti, čili stejně by prd viděli, kdyby někdo projevil zájem hupsnout na koleje. Asi tedy slouží pouze jako připomínka pro místní obecní blbce, že když přijíždí vlak (to je mimochodem několikrát hlášeno rozhlasem), neradno vstupovat do kolejiště… Plus jsou to nejspíše také oni cpáči, že ano, co mě za tyhle rouhačské kecy zítra ztrestají natlačením do soupravy plné lidí… zcela jiného spoje, než jsem chtěl jet. Třetí a poslední zajímavost jsou fronty. Ano, tady se stojí na metro způsobně ve frontě, pěkně jedna frontička před každými dveřmi (na podlaze je vyznačeno, kde budou). Musím se přiznat, že jsem si toho první dva týdny nevšiml (ono když tak stojí 2-3 lidi, není to nijak nápadné) a vesele jsem se v pražském zápasnickém stylu cpal do dveří, jakmile se naskytla příležitost. Vyčítavé pohledů jsem nezpozoroval, což ale zdaleka neznamená, že mě milý Japonci neprokleli aspoň v duchu.
Veselá ponižující příhoda Jiříčka blbečka z metra (řídím se heslem, dej čtenářům, co chtějí - a pak už vylezeme z podzemí, slibuju) – na lince, kterou jezdím do/ze školy, se pohybují dva typy vlaků. Jeden normální a pak tzv. Rapid, který se liší pouze a jenom tím, že mou zastávkou (a tou před a za ní) s gustem prosviští. Když se člověk trochu zamyslí či zaposlouchá do mp3mana, je snadné si nevšimnout decentního nápisu na tabuli s příjezdem (a japonské hlášení moc také nepomůže) a nastoupit nechtíc do Rapidu, neb vypadá zákeřně velmi podobně, neřkuli stejně jako tradiční linka. Co vám budu povídat, stalo se mi to a nebylo to jednou. Uvnitř vlaku si toho už pak všimnete, neb tam nápis Rapid vytrvale jezdí po digitální tabuli s ohlášením další zastávky… A teď přijde ta veselá část (je vždycky trochu smutné, když na to člověk musí obecenstvo upozorňovat, ale budiž) – když jsem třetí týden jel ze školy s dvěma Švýcary, došel jsem pod jejich otcovským vedením k neuvěřitelného objevu. Když nastoupíte do Rapidu a všimnete si toho (což si vždy všimnete), je situace řešitelná (ne! slyším nevěřícné výkřiky obdobných pitomců, jako jsem já). Stačí na nejbližší zastávce vystoupit a počkat na další už tradiční vlak… Švýcarům jsem to statečně nepřiznal, ale vám to říkám – mě tahle možnost do té doby vůbec nenapadla… Já když jsem zjistil, že jsem v blbém vlaku, tak jsem si načuřeně huhral pod knír a mrzutě jsem z okna sledoval, jak se neodvratně blížíme ke chvíli, kdy mineme moji stanici. Není ten Jirka bystrý chlapec, není…
Cítím, že je na čase vrátit se k Japoncům (a nenápadně tak zamluvit právě sdělenou příhodu). Mladí Japonci/ky se hrozně často smějí (to je fakt vystřelený znenadání jako raketa). Mám silné podezření, že tím hlasitým smíchem leckdy zakrývají, že vám momentálně nerozuměli, ale stejně vám bude ze začátku připadat při komunikaci s nimi, že všichni mají moc vysokou hladinu cukru v krvi. Nicméně je to docela milé, člověk si připadá jako vtipný a zábavný společník, čili nic proti :-) Japonec vám také málokdy něco přímo zamítne (připravte se na kulometnou palbu náhodných poznatků). Většinou se bude dlouho kroutit a jakože „to je složitá věc, panečku“ a tak a bude doufat, že se chytnete a řeknete, ať na to kašle. Když budete nicméně hodně trvat na svém, tak svého i dosáhnete (máme tu jednoho experta, co tak dlouho vyžadoval kafe v restauraci, kde ho neměli, až vyběhl číšník koupit ho do sámošky). Ale většinou se vám jich spíše zželí a odejdete. Obdobně tu můžete narazit na problém s tím, že občas má někdo problém s tím říct, že něco neví – takhle pak můžete strávit dobrých 10 minut tím, že budete ve dvou kroutit hlavou nad mapou a špekulovat, kdepak tak asi přibližně jsme. Jsou prostě občas až moc zdvořilí :-) Na druhou stranu jsou působivě poctiví, na drobné krádeže se tu nehraje a nechat si notebook přes noc na lavičce, tak ho dost dobře možná i druhý den najdete na stejném místě, případně vám ho někdo donese domů – to se například s peněženkou klidně může stát. Jeden kolega si tu v hospodě zapomněl laptop a majitel restaurace, jakmile to po chvíli zjistil, tak za ním doslova vysprintoval (a na ulici ho dokonce i správně identifikoval, při zdejší hustotě chodců solidní výkon). Nechci nám, zápaďákům, nasazovat psí hlavu, nicméně mám jisté podezření, že u nás by se sprint také odehrál, ale mohl by být i na opačnou stranu…
Další věc typická pro Tokyo je přezaměstnanost, o které jsem se už lehce zmínil v předchozích příspěvcích. Na každou „stavbu“ (i úpravu chodníku) dohlížející policista, na každé stanici metra několikačlenný personál apod. Nejbizarnější je pro mě pohled, který se mi občas naskytne kousek od koleje, kdy na světelné fungující (!) křižovatce stojí dopravní policista a „řídí“ dopravu. No řídí… když je červená, ukáže stát, když je zelená, ukáže jeď… Úlitba barvoslepým řidičům, jinak si to neumím vysvětlit (nicméně takovýto barvoslepý řidič pak na příští křižovatce stejně projede bokem kamiónu, čili nevím nevím).
Čas na jeden cizokrajný detail a veselou minipříhodu. V Tokyu je obvyklé, že lidé nosí veliké deštníky (převážně průhledné), které si pak při vstupu do jakéhokoliv krámu odloží do stojanu či si ho zastrčí do dlouhého igelitového pytle (který rozesměje každého fanouška produktů firmy Durex) a vezme si ho dovnitř. Praktické. Ale pro cizince neznalého věci lehce zrádné, neb ono když pak v takovém stojanu před obchodem se smíšeným zbožím stojí pět stejných průhledných deštníků, může dojít snadno k omylu. Spolužák se takhle domáhal toho, ať mu jeden prodají a rozčiloval se na ně, co je to sakra za rasismus, že ho odmítají obsloužit…
Teď se mrkneme na osobní prostor a bicykly (ono to souvisí, jen počkejte). Asi uhodnete, že zdejší osobní bublina je o poznání menší než ta naše – v zásadě platí, že dokud se nedotýkáte čely, je všecko v pořádku. Na to si jeden po čase zvykne, i když jít po ulici tělo na tělo v mase desítek lidí je pro Evropana docela zážitek. Pro jasnost – to se vám stane jen v pár vybraných čtvrtích jako je Haradžuku nebo Shindžuku, kde je hustota chodců opravdu veliká. Když pak jeden stojí na světelném přechodu a dívá se na druhou stranu, kde se řadí šiky protijdoucích, nemůže si nevzpomenout na scény z filmů jako je Statečné srdce, kde se proti sobě řídí armády, aby se uprostřed srazily v líté řeži. Tady je to poněkud civilizovanější, ale stejně není od věci nebýt v těchto situacích v první linii… Poněkud otravný zdejší zvyk je tendence chodit stejnou rychlostí. To pak jdete po ulici (a nemusí tam být ani takový monolit člověčenstva) v jedné homogenní rychlostí se pohybující nudli. Předjíždět se dá, ale dělají to skoro jenom cizinci a opravdu fest spěchající Japonci a znamená to solidní kličkovanou.
Ty bicykly… klasický místní dopravní prostředek v okrajovějších čtvrtích, jezdí jich tu opravdu mraky. Pochopitelně hlavně po chodnících, jak už to tak bývá. To by nebyl až takový problém, protože lidi jsou tu na kolech až cirkusácky zruční – klasika je jet a přitom telefonovat (frajeři navíc ještě drží deštník), viděl jsem ale i jet chlapíka, co si vedle sebe vezl jednou rukou lodní kufr na kolečkách a mého osobního favorita, mladíka svištícího po promenádě a přitom smolícího něco na notebooku. To u nás snad ani Kočkovi neumí… Nepříjemnost je ale v tom, když si spojíte informace vám dodané v tomto odstavci dohromady. Pro pomalejší (nestyďte se za to) – kola zde jezdí docela rychle, po chodnících a kvůli velmi malému osobnímu prostoru se s gustem klidně protáhnou i škvírou mezi dvěma lidmi, do které by se i pes dvakrát rozmyslel, než by vběhl. Mnohokrát se mi už stalo, že jsem se náhle otočil, byť třeba jen abych se podíval, co je na druhé straně ulice, a skoro jsme si dali pusu s mě právě předjíždějícím cyklistou. Navíc si mě představte s mojí touhou po šlapání na kulaté kanály pro štěstí, což občas vede k rychlým nečekaným pohybům do strany – tady s tím musím přestat nebo budu mít někoho na svědomí.

 Japonci jsou jinak šílenci, co se týče módy. V dobrém. Můžete se podívat prakticky na kohokoliv a je téměř jisté, že bude perfektně oháknut, sladěn a učesán, často s jedním či dvěma výstředními doplňky pro chuť (zvlášť děvčata jsou na tohle expertky). Navíc je tu dřina najít někoho tlustého (sumo zápasníky jsem ještě neviděl, asi je transportují v podvěsech vrtulníků), všichni jsou hubení a fit… a snad každá holka má výstavní nohy. Správně, tohle je společnost zaměřená na nohy, proto ty krátké sukně, naopak na výstřih zapomeňte. Frantíci viděli prý tenhle víkend v klubu jednu Japonsku, co měla prsa a od té doby o tom furt žvaní, cháska jedna nemravná. Naopak turisty sem snad pouští jenom po prokázání, že jsou schopni sežrat celé kuře na posezení. Slušná část z nich vypadá, že je sem museli přivézt dopravním letadlem. A tepláčky to jistí. Lehce zpátky k Japoncům – někteří z vás mají možná v hlavě vrostlou představu šílených ohozů, co člověk občas vidí v novinách, když se o nich referuje. To tu není tak obvyklé. Většina je oblečena dobře a v zásadě normálně. Pak je tu ale mnoho skupin, které se odlišují právě svojí specifikou módou a ty pak plní stránky časáků. Na tyhle typy nicméně narazíte jen občas, pokud nejdete přímo do jejich čtvrtí (např. Haradžuku) – tam si pak můžete nechat spadnout čelist nad bandou Gothic lolit, princezen (i s korunkami), rockabillies v koženém s šílenými účesy, členů Yakuzy v barevných kvádrech (mno jo, tady se mafie neschovává, mají tu i pobočky normálně s cedulí) či hostesek (ty se oblíkají jako číšnice, bůh ví proč).
Poslední věc, se kterou to dnešní dloooouhé povídání uzavřeme (u mě je půl 1 v noci, mějte slitování), se bude týkat protestů. Naše škola totiž má dlouholetou tradici hodně angažovaných studentů – jednu dobu dokonce prý vypadala spíše jako hlavní stan revolucionářů, jak všude viseli obří svitky s nápisy jako „smrt imperialismu!“ a podobně. Pak se nicméně změnilo vedení, které chtělo vcelku logicky přilákat více žen (v tu dobu tu skoro žádná nebyla, moc revolučního testosteronu) a navíc na protesty moc nebylo, takže dali stop stav. To se pochopitelně studentstvu nelíbilo, ale když se trochu posílila ochranka a zavolala občas policie, tak se to postupně poddalo. Dnes tak zbývá z kdysi obří skupiny pouze pár jedinců, co nicméně vytrvale drží protesty proti „fašistickému vedení“ – člověk je může vidět každý týden halekat před školou, občas to jsou jen dva členové (dnes už jsou genderově vyváženější, čili i pár dívek jsem mezi nimi viděl), semotam i větší grupa, ale maximálně tak 10 – 12 lidí (to je v zásadě celá revoluční buňka). Drží tradici, pořvávají hesla do megafonů a plaší havrany (havran = místní holub), nic divokého se neděje. Až dnes byla nějaká větší akce - měli i hlasitější megafon a řečník byl dle tónu sakra nasratější, plus na místě byly i dodávky s nějakými nápisy a okolo byl netypicky veliký dav čumilů. Byl jsem v tu chvíli s dalším Čechem a to bychom nebyli cizinci, abychom se nešli podívat pěkně zblízka, co se děje. Nakonec jsme se v touze mít pěkný výhled tak baštovně postavili, že jsme si až po chvíli uvědomili, že stojíme osamoceni přímo mezi skupinou policistů a megafonovým chlapíkem s jeho kohortou. Věci začaly být zajímavější ve chvíli, kdy se do hry zapojily víc dodávky, ve kterých seděli chlapíci v uniformách nepodobných těm policejním. Navíc si také přišla hrát místní opravdová ochranka (ano, až dnes jsem zjistil od jednoho profesora, že škola má dvě ochranky… staré dědoušky v uniformách, co tak postávají a jakože hlídají před vchodem… a pak jakési bývalé judisty a karatisty v kvádrech, co přicházejí, když se něco opravdu děje). Později jsem pak zjistil, že ti brunátní uniformovaní pánové v dodávkách (a možná i ten halekal) byla místní ultrapravice, které si asi rychtovala lid na volby či co. Nu, pěkné, co člověk všechno neuvidí na univerzitě.
Konec šmitec, myslím, že zmínka o ultrapravici spolehlivě zabila náladu a proto je už vážně na čase skončit. Příště vám napíšu… upřímně příště ještě nevím, jestli vám vůbec něco napíšu, v zásadě jsem už pokryl všechno, co jsem pokrýt chtěl (za cenu uslzených očí od zírání na mrzce malá, leč elegantní písmenka fontu Calibri a taktéž prstů otlačených tak, že se nyní můžu stát kasařem, neb nemám otisky). Uvidíme. Prozatím sledujte fotoalbum na rajčeti, tam brzo zase něco šoupnu a posílejte mi fanouškovské dopisy a vzkazy (ani darům se nebráním, nemám prostě to srdce je odmítnout).
Sajonara.

Pan Tanaka má stále třídu rád

V tomto příspěvku nebudu vyprávět ani tak o konkrétním dni jako spíše obecně o školních zážitcích a dojmech (od tohoto příspěvku dál už také moc nepočítejte s dalšími povídánkami, sice bych vám teoreticky mohl vyprávět o festivalech či mrakodrapech, které jsem navštívil, nicméně v těchto případech dle mého fotky budou fungovat lépe – nebuďte ale smutní, až se ve mně zase pocity nastřádají za nějakou dobu, znovu něco sepíšu… a teď, když jsem vás tak krásně dostal do depky, pojďme na tu univerzitu).
 Nabídka hodin je tu nakonec více než štědrá, kromě 11 ESOP hodin (pro nás cizáky) je tu totiž ještě pár desítek GIS lekcí (pro místní in English – cizáčci smí chodit taky) plus škola, dobrá to duše, vám ještě dohodí i nějakou tu hodinku z vašeho oboru, když pěkně poprosíte a napíšete dostatečně sebechvalný motivační dopis. Já tedy takto mám školu 4x týdně (úterý volné, heč), až na jednu výjimku ani jednu ranní hodinu (ranní je na Hosei 9:30), 6 předmětů ESOP, 2 GIS, 1 oborový ateliér. Budu si tu podle všeho dosti rozšiřovat obzory, neb moje předměty jsou např. Novinařina v Japonsku, Finanční systémy, Asijská literatura, Genderová problematika či GIS lekce Debaty. Tak uvidíme, jak mi to půjde, zdalipak ve mně zůstalo ještě něco z gympláckého myšlení :-) A dvakrát týdně mám hodiny Japonštiny, pochopitelně. Sumimasen, eki wa doko desu ka? (prosím vás, kde je nádraži?)
Profesoři jsou většinou dost milý (najde se i jedna výjimka, ale o ní více později – to vás schválně napínám, aby bylo jasno, taková mrcha já jsem). Čtyři Japonci, tuším, že dva Američani, jeden Švýcar, jedna Holanďanka, jedna Angličanka a tak dál. Angličtina docela labužnická, každý z nich mluví prakticky úplně jinak (i ti Emeričani – jeden je prakticky takový obchodník z WallStreetu a druhý je… nebo víte vy co - počkejte si), ale rozumět se dá všem pěkně, čili paráda. Světe div se, většinou jsou to i dost charismatické typy, čili hodiny jsou tu (aspoň teď – když studentíka lapají…) dost zábavné. Tedy většinou jsou zábavné – ty, kde jsem po první poznávací hodině měl na čele obtisk hrany sešitu z toho místa, kam mi padla bezvědomá hlava, ty šly z rozvrhu ven a byly nahrazeny kolegy z GIS. Hezké je, že tu učí vždy lidi z praxe, čili halda obchodníků, antropologů, sociologů a tak. Lekce jsou dost aktivní, profesor chce, aby se student hodně zapojil, čili se hodně diskutuje a kecá. Známkování probíhá všude odlišně, každý profesor má svůj systém – většinou nicméně platí, že cca. pětina známky je za účast v hodině, půlka za 2 domácí práce (nějaký report, rozbor textu a následná prezentace poznatků) a zbytek je test. Test nicméně není zdaleka ve všech hodinách a v některých vypadá i tak, že si otázky člověk bere na týden domů nebo že se píše písemka s možností použít všechny poznámky či knihy.
A teď, bubny dramaticky víří, si povíme něco o onom „speciálním“ pančitelovi :-) Máme ho na onu novinařinu a první hodinu začal slibně – přišel, sjel nás pohledem zpod obočí, za které by se Brežněv nemusel stydět, a oznámil nám (doslova první věta, co řekl): „V mojí třídě se nepije, nejí a nežvýká. Vyžaduji respekt.“ Po tomhle prohlášení v těžkém jižanském dialektu seržantů z filmových buzer placů se ve třídě rozhostilo ticho narušované jen občasným urychleným polykáním (doufám pro jejich dobro, že ne žvýkaček). A což o to, když vynechám fakt, že tohle použil místo pozdravu, tak pravidlo o žvýkaní a jezení bych i pochopil, ale to pití… Abyste pochopili, proč se cukám, tak v tu chvíli, kdy to řekl, bylo v Tokyu krásných 30 stupňů a 98 procentní vlhkost vzduchu, čili většina nás, zapáďaků, vypadala permanentně, jako když nás nechali příliš dlouho v mikrovlnce. Zákaz pití se pak jevil poněkud krutě, zvlášť když jsme zatím měli za sebou hodiny, kde náš profesoři přesvědčovali, ať jim říkáme křestním jménem, že pozdní příchod o 10 minut vůbec neva a ať klidně zajdem do kabinetu na pokec, když nás něco bude zajímat. Tenhle chlapík byl ale z jiného těsta. Igor Hnízdo z Oklahomy.  Aby náš dojem ještě upevnil, začal zamračeně vyjmenovávat další pravidla týkající se pozdních příchodů a domácích úkolů a celé to zakončil rázným vojenským zvoláním „Understood?!“ (rozumíte? (pakáži, tzv. nevyřčená závorka)). Člověk měl úplně chuť vyskočit na lavici a zařvat „pane, ano, pane!“ a zasalutovat. Tato chuť nebyla mimochodem úplně mimo, neboť nám vzápětí sdělil, že vystudoval japonštinu a většinu života pracoval pro Marine corps neboli pro USA mariňáky (tuto zajímavost jsme pak v průbehu lekce slyšeli asi 4x). To ledaccos vysvětlilo. Výklad samotný byl pak velice poutavý, o to žádná, chlapík se uměl pořádně rozohnit a nebál se ve svém výkladu na patřičných místech i pomalu křičet a bušit pěstí do stolu. Pikantní na tom celém bylo ještě to, že hodina byla v zásadě 90 minutová nadávací litanie na téma japonská media a Japonci samotní – asi bych tady měl dodat, že na tyhle hodiny s námi chodí obvykle i několik Japonců. Ti si to asi užili. Je samozřejmě otázka, jestli neměl i pravdu (asi i měl), ale přeci jen celkové vyznění bylo… řekněme chvílemi na úrovni předbitevního proslovu Williama Wallace ze Statečného srdce. Na konci lekce jsem měl vcelku jasno – profesor je pravděpodobně cvok, sem rozhodně chodit budu, s kreditama moc nepočítat (aneb přeci jen profesor, který vypadá, že je ochotný vás vyhodit kvůli tomu, že jste odmítli podlehnout dehydrataci a napili se, to není zrovna sázka na jistotu). Ale poučné – z mnoha různých důvodů – to rozhodně dle mého bude. A legrační pointa na závěr – na druhé hodině se nám na začátku svěřil, že to z větší části jen hrál, aby oddělil zrno od plev. Nicméně uplynulo 20 minut a on chvílemi vzrušeně hulákal zase… Tak si vyberte, magor nebo frajer? :-)
Ateliér pak vypadal moc fajn, profesor (studovaný na Harvardu) umí anglicky výborně, téma zní slibně (bytový dům v extrémně husté zástavbě). Krapet úsměvné je to, že ve třídě jsem jediný nejaponec a ostatní nemluví anglicky. Čili jsme si moc nepokecali, ale usmívali jsme se na sebe, to zase jo, takže je všechno v zásadě ok.
Na oběd chodíme obvykle do jedné z dvou nejbližších menz v areálu, nabídka jídel je víc než pestrá (řekněme tak 15 jídel, každá menza má navíc jinou nabídku). Když si nicméně mlsná huba nevybere, může vždy ještě zkusit štěstí v 7eleven dole v hale, kde prodávají i místní bufeťácké lahůdky, co nikdy nezklamou (nejvíc mě zatím dostal párek na kládě ve sladkém těstíčku – kdyby se vyměnil párek za banán, vyskočím blahem z gatí, takhle je to jen dobré). Nebo místní „knedlíky plněné kořeněným masem“, další klasika. Když ani to chutě neuspokojí, nezbývá než nakoupit si šoču a jít se z hladu ožrat na jednu z mnoha střešních teras v areálu školy (volba šampiónů).
Mezery mezi hodinami (jednu mám ve čtvrtek) se dají vyplnit buď zevlováním po škole, návštěvou kavárny, knihovny či audiovizuální knihovny (mají tam prý tuny filmů a hudby, nevím, neověřil jsem to… zatím) – nebo můžete být jako já a jít do nejvyššího patra hlavní budovy dát si osvěžujícího šlofíka v jednom z křesílek s výhledem na město. Není to špatný život v Tokyu :-)
Toť pro dnešek vše, už mám znavené prsty – jednou (brzy to asi nebude) přijde den, sepíšu ještě nějaké místní kulturní poznatky a také sesmolím něco o international bandě, ale to zase až příště, milé děti. Dobrou noc.

Na východní frontě ruch

Odmlka byla poněkud delší, než jsem původně zamýšlel, nicméně jsem zpět a při síle, čili si zapněte pásy, tahle jízda bude rychlá a divoká.
Na Tokyo Game Show jsem se nakonec opravdu podíval a musím říct, že to bez sebemenších pochybností po čertech stálo za to. Dlužno podotknout, že ráno to tak růžově nevypadalo, neb návštěvu TGS jsem začal stáním v perverzně dlouhé frontě, která se v jednu chvíli dokonce přestala na asi 30 minut hýbat, a mně se už stahovalo obočí k sobě v chmurných představách, kterak jsem právě zaplatil slušné peníze za to, abych zbytek dne stál v lajně a sledoval jezdit okolo budovy limuzíny s herními vývojáři. Podle všeho byl toto totiž důvod pro dočasné zastavení postupu fronty – auta chtěla projet… mno dobrá, cévka mi nepraskla, vše dobře dopadlo. Fascinovalo mě ale, s jakým klidem brali čekání japonští domorodci – prostě vytáhli z kapes herní konzole a bylo. Zápaďáka jste naopak ve frontě poznal snadno podle krocanovitě brunátného obličeje od vzteku a netrpělivosti a více či méně tichých kleteb, které vysílal k usmívajícím se pořadatelům. Inu, jiný kraj, jiná trpělivost.
Akce samotná byla opravdu pompézní, pro hráče videoher pravé nebe. Lidí sice neuvěřitelně (stovky, tisíce), ale nabídka gigantická, stánky velkolepé a promoakce zábavné, až hanba. Bylo to prostě fajn procházet se okolo stánků slavných značek a dívat se, kterak tuhle na pódiu křepčí tři Michaelové Jacksonové (made in Japan) propagující novou taneční hru, tuhle jančí děvčata a skáčou s virtuálním tygrem přes švihalo (tohle váš tygr neumí) a támhle se na vás sápe z kasina skrz výlohu zuby cvakající zombie. A když jsem nakonec narazil na konferenci, kde vystupoval Hideo Kojima (pro neznalé – něco jako Steven Spielberg herního světa), skoro jsem se rozpištěl nadšením jak nějaká fanynka Westlife blahé paměti (díkybohu jsem se udržel a pak jsem se snaživě následující půlhodinu smál s davem jeho vtípkům… pochopitelně v japonštině). K hrám samým jsem se mimochodem ani nedostal, protože na ty se stála fronta obvykle okolo cedule s výhružným nápisem „waiting time from this point 60 minutes“, za což mi upřímně žádná hra nestála (ale drtivé většině lidí očividně ano, čest jejich vášni). Ono bylo dost co dělat i tak – šel jsem se podívat na předváděčku 3D her (a dostal jsem pak i 3D brýle jako milý, ale extrémně neužitečný suvenýr), ukázky práce místních herních univerzit (v Japonsku se na hry opravdu dívají HODNĚ jinak) – zde jsem si i pár her zahrál – či jsem omrknul jakousi bizarní vznášející se věc na dálkové ovládání (osobní odhad – kočku by to uneslo, až to půjde na trh, uvidíte, že youtube bude létajících micek plný).
Zaujalo mě, že jsem narážel nejen na mladíky zasněně pokukující po vnadných hosteskách, kterými se každý stánek jen hemžil, ale že se na TGS dalo potkat i spoustu dívek, starších lidí a dokonce i celých rodin s malými dětmi (i v kojeneckém věku). V průběhu dne jsem postupně potkal i docela dost lidí od nás z Nishikasai, tu dva Švýcari, tu 3 Italky, tu jednoho Amíka… TGS očividně lákalo nejen místní.

Nejvděčnější část celé výstavy ale byla pochopitelně pasáž mezi budovami věnovaná cosplay. Kdo nezná, ať si to představí jako náš masopust… s tím, že se zde převlíkají za herní či seriálové postavy a dle vzhledu kostýmů jsou ochotni si na ně vzít i hypotéku a pást svoji přítelkyni, jen aby si mohli nechat ušít ten nejprďáčtější kabát z pravé kůže a oceli, který měl na sobě jejich oblíbenec v hře XYZ. Opravdu jsem zíral, jak promakané a detailní některé kostýmy byly (co některé, většina). A to se nebavíme o tom, že si na sebe někdo dědovu uniformu a řekne, že je John Rambo, tady se bavíme o lidech, co si doma svaří plechový robotí frak a pak ho na sobě mají několik hodin v parném dni a ochotně pózují chtivým fotografům. Asi bych měl taky zdůraznit, že je tohle podle všeho spíše dívčí zábava (aspoň na výstavě byl poměr tak 2,5 ďoučat : 1 junákovi). A mezi námi, ty dívčí kostýmy bývají opravdu chvílemi dost silné. Některé jsou hotové chytré horákyně, kdy jsou oblečené/neoblečené do několika pásů kůže a bim, kostým je na světě. Kůže a latex vůbec dost frčela… Do toho se děvčata snaživě kroutí a špulí před fotoaparáty, no prostě Sodoma Gomora, velebnosti. Na jednu stranu tohle bylo pro majitele hormonů moc fajn, na druhou stranu jsem se osobně chvílemi cítil až poněkud nepatřičně – přeci jen jste součástí hordy asi 30 mužů, co se v kruhu rvou o ideální místo pro zvěčnění dle vzhledu tak 16-leté holky v kostýmu ala Červená Karkulka… Na naši obhajobu musím nicméně poznamenat, že uhodnout věk Japonců je věc téměř nemožná a zápaďák má tendenci podstřelovat tak 5-10 let jen to fikne. Ale stejně jsem se hromadného oslintávání účastnil jen s krajní nechutí a pouze pro vás, milý čtenáři, abych vám zajistil ty nejlepší snímky. Byla to oběť a doufám, že si jí ceníte.
A z TGS se rovnou přesuneme do školních škamen, takže zůstaňte na příjmu.

Hello Kitty

Na ústní pohovor z japonštiny pro bližší určení mé jazykové úrovně jsem nebyl pozván - šokantní po mém brilantním testu, ve kterém jsem pouze napsal nahoru „wakarimasen… wakarimasen“ neboli „nerozumím… nerozumím“. Nicméně dopoledne jsem se stejně musel do školy dostavit, neboť nám měly být uděleny instrukce ohledně kolejí. Dobrá tedy.
Instrukce nám tedy byly dodány (včetně zákazu jakýchkoliv programů na bázi P2P – např. Skypu či Icq – hm) a nastala tedy pro mě cca. 4 hodinová pauza do uvítací party. Já se v tu chvíli cítil již poněkud, jak říkám „přesocializován“ (prostě jsem potřeboval chvilku klidu od lidí, jak už to tak u starejch morousů bejvá) a tak jsem se tedy odpojil od své „Wakarimasen skupinky“ a vydal se na sólovou prohlídku přilehlých pamětihodností. Pohled na google map mi totiž prozradil, že blízko naší univerzity (v zásadě hned za jejími pozemky) se nachází dva parky, což bylo přesně to, na co jsem měl mlsnou. A musím říct, šmáknul jsem si. Zvlášť první „park“ se ukázal být vysloveným ternem, protože se z něj nakonec vyklubal jakýsi chrámovo/muzejní okrsek, čili jsem se – kromě procházení se zelení – mohl pokochat i nefalšovaným echt japonským chrámem, kde se vzdává hold zemřelým pro slávu Japonska. Překvapil mě počet lidí, který se zde zastavoval a drobnými obřady onen hold vzdal… Pravidla obřadu jsem bohužel úplně nepochytil, viděl jsem, jak si myjí ruce v zvláštních kamenných stáncích s naběračkami, pak jak vážou nějaké papírky na šňůru, něco s mincemi a také s rýží a nakonec hluboká úklona… Hezké, člověk musí přiznat. Další moje kroky směřovaly do muzea, kde jsem si prohlédl vysloužilou vojenskou techniku z 2. světové a kamenné sochy na památku zvířecích pomocníků – psů, holubů a koní.
Suverénně nejkrásnějším místem ale bylo zákoutí za chrámem, kde si člověk mohl posedět u malého vodopádu a rybníčku s kamennými můstky a kde mohl konsternovaně zírat na barevné asi kapříky, kteří dělali rybí variace na jede-jede-mašinka a kroužili po hladině v divokých obrazcích. Asi nemusím dodávat, že jsem zde skoro spadl mezi kapříky, jak divoce jsem fotil.

Cestou ven mě pak zaujala scéna, která – jak jsem si později uvědomil – je typická pro Tokyo – dělníci makající na stavbě hlídání policistou (kdyby se flákali, asi by dostali obuchem). V Tokyu vůbec potkáte policistu téměř na každém rohu, ať už „obsluhujícího“ přechod, vchod do školy (my máme vlastní ochranku, u každého vchodu stojí aspoň dva uniformovaní) či snad i hlídajícího, jestli se značka moc nenaklání vlivem větru…
Druhý park byl již opravdový park klasického střihu, macek nad macky. Byl jsem v něm přes hodinu a nestihl jsem ho projít ani zdaleka – dlužno podotknout, že dle průvodce to má být jeden z těch nej nej (jeho součástí jsou i císařské zahrady a snad i císařské budovy). Nevadí, stejně se do něj určitě ještě vrátím, od školy je vzdálen řekněme takových pouhých 15 minut (z toho 10 minut jdete oním prvním parkem).
Do školy jsem se vrátil akorát včas na party (v nejvyšším patře mrakodrapu, oh yeah, hotová zlatá mládež). U vchodu jsme nafasovali jmenovky, které byly v japonštině (už najít svoji vlastní byla docela sranda, při které jsem námahou musel vyplazovat jazyk – na milou hostesku jsem jistě udělal patřičný dojem). Party jinak měla pěkně mezinárodní složení, kdy půlka účastníků jsme byly my, mimojaponští studenti, a druhá půlka byla místní značka neboli japonští studenti/ky reprezentativního vzhledu a se znalostí angličtiny. Cílem bylo se družit, tak jsem se tužil a… družil. Poznal jsem další kopec lidí (jejichž jména jsem většinou zapomněl dříve, než je stihli doříct) a dobře jsem se bavil – i díky bohatému bufetu, který se podbízel s opravdu chutnými jednohubkami japonského stylu. Navíc je to dobrý start konverzace, dohadovat se, co je támhleta kulatá srandička, ze které vilně visí chapadélko (ukázalo se, že jakási lasagnovitě chutnající úprava chobotničky). Mimo lidí z našeho programu jsem poznal i spoustu místních, kteří se vysloveně snaživě k člověku hrnuli, jakmile se jen otočil pro skleničku. Byli moc milý, ale způsob komunikace japonské omladiny je pro Evropana opravdu trochu nezvyklí (neříkám nepříjemný, jen jiný). Zvlášť později ten večer v baru se ukázalo, že mají tendenci se chovat jako postavičky z kreslených japonských animáků – speciálně děvčata hodně pískají, tleskají ručkama, nadskakují na sedátkách a vůbec mají tak živou gestikulaci, že Češce by takovéhle chování v podniku vyneslo buď nitrožilní diazepam nebo vyčítavé pohledy záchytky. Kluci díkybohu nepískají a tak, ale hlasitý smích na téměř cokoliv, co člověk řekne, to je zase jejich specialita. Krapet bizarní je vidět to množství oblečení/tašek/mobilů s Hello Kitty, která je tu asi národní hrdinka či co, ale k čertu, když ona ta kočka je fakt roztomilá… nejspíš si s ní taky něco koupím. Je to zábavná cháska, tihle Japonci, abych to nějak shrnul, člověk by si je i docela oblíbil :-)
Na party jsem mimo jiné mluvil i se svým vedoucím z katedry designu a inženýrství, který mi slíbil, že se poptá kolegů, jestli by se pro mě nenašlo místečko v nějakém ateliéru. Slibně zatím zní jeden profesor architektury, co vystudoval Harvard (tudíž požadavek in english by nebyl problém), tak uvidíme, držte mi palce a pokud toho nežádám moc, tak i malíčky, ať něco vyjde, mohlo by to být vážně zajímavé (a v ČR pak budu na klienty v budoucnu machrovat, jak jsem tady čerpal inspiraci a že jim ten jejich domeček navrhnu těžce feng-šuejní, když je to tedy dneska prý už i u nás moderní).
V průběhu večírku zaznělo i několikrát pozvání do japonského baru, což jsem si pochopitelně nemohl nechat ujít. Podobně jako já uvažovala většina lidí, čili ze školy nás vyšla solidní smečka, které se leskly oči chtíčem po tokijském alkoholu. Bar byl velice příjemný, měl několik pater a byl solidně zaplněný, ale naši noví japonští přátelé měli zamluvené 4 dlouhé lavice, čili vše dobře dopadlo a my se nemuseli ponižujícím způsobem vracet se opít ze žalu do školy (ano, sámoška v hlavním átriu školy prodává i široká sortiment alkoholu, mimo jiné whiskey a podobně – v Tokyu se s věcmi nemažou). Pár faktických informací – v baru se sedělo normálně na židlích, chodila obsluha (jen měla místo nějakých předpotopních papírků, pche, elektronické diáře na objednávky) a člověk platil taxu za vstup 300 yenů. Za to dostal místo k sezení a mističku mně nechutnajícího mišmaše ze syrových brambor a čehosi. K pití si většina lidí objednala kési lehké pivo, ale já si bohatýrsky bouchnul do stolu a poručil si saké (studené, teplé si nechám na zimu). Strhnul jsem mimochodem i dalšího Čecha, který se jako jediný přidal (to je solidarita, přátelé). Saké bych zrecenzoval jako dobré pití, jemně vonící po koření, které na první ochutnání připomíná naředěné bílé víno a na první polknutí ruskou vodku. Z jedné třetinkové lahvičky jsem měl ke konci večera docela těžkou hlavu, ze dvou bych už byl lehce opilý. Ze tří bych šel do karaoke baru. K jídlu jsem si nechal doporučit od Švýcara, co zde chodil na střední, knedlíčkoidní pochutinu plněnou chobotnicí a s cibuloidní opraženinou navrchu. Knedlíčky super, chobotnice mizerná jak už tak bývá (tuhá jak guma bez valné chuti – z ostatních knedlíčků ji proto moje hůlky hbitě vystěhovaly). Příbor pochopitelně nebyl, baštilo se hůlkami, se kterým jsem zatím pořád ještě solidní dřevo – většinu času jsem musel odolávat pokušení ty knedlíky prostě nabodnout a okusovat.
A to by byl konec dalšího dne a dalšího zápisku.

Co bude příště? Ještě ani nevím… den na imigračním a tokyjské bloudění asi vynechám, to bych se v zásadě v poznatcích opakoval, uvidíme, co mi přinese tento víkend. Dozvěděl jsem se, že se zrovna pořádá ve městě TGS neboli Tokyo Game Show, jedno z největších akcí svého druhu na světě a hlavně… v Japonsku jsou tyhle herní výstavy opravdu HODNĚ šílená událost. Cosplay, kde se podíváš (to by bylo fotečky, panečku). Jak jsem řekl, uvidíme, není úplně jisté, jestli budou ještě lístky v prodeji, ale… no prostě uvidíme :-) Do té doby – sajonara.

Školení ve škole

Den začal perverzně brzkým probuzením (v 8 hodin…) – nu ale dobrá tedy. Do školy jsme díkybohu nemuseli trefit na vlastní pěst, dostali jsme (jako všechny koleje) přiděleného domorodého průvodce, který nám ukázal cestu a dal nám tip, kde nejlépe vystoupit z metra (zrádně je to efektivnější a kratší na stanici, která se NEJMENUJE jako školní kampus… ha!). Z koleje nás jde docela slušná skupinka, odhadem tak 15 kusů. Mašírování na metro proběhlo v příjemném družném hovoru, národnostně je to solidně namíchané. Dva Američani, pár Francouzů, zástupci Švýcarska, Rakouska, Ruska, Thajska… a tak podobně, kdo si to má pamatovat. U stanice metra se k nám pak připojí i dívčí skupina (8 osob), čili je hned ještě veseleji a genderově vyváženěji. Celá cesta do školy (včetně pochodů) trvá z Nishikasai odhadem tak 40 minut. Solidní, řekl bych.
Budova univerzity dělá výborný první dojem a navíc se skvěle hledá – díky mrakodrapoidní věži Boissonade Tower, která je součástí campusu a je vidět z velké dálky. Školní komplex je vůbec solidní obřík, skládá se z mnoha budov a jeho součástí je i několik restaurací, večerka – samoobsluha, pár knihoven, obchodů s univerzitními suvenýry (na mikinu s nápisem Hosei jsem už teď mlsně pošilhával), knihkupectví a například i kavárna s vlastní zahradou. Součástí campusu jsou i náměstíčka se stromy a fontánami, jakési miniříčky protékající dokonce i budovou samotnou, sportovní areál, zdravotnické centrum a ještě asi ranec dalších věcí, které jsem ještě ani zatím nestihl postřehnout či si zapamatovat. Já osobně jsem si zatím nejvíc oblíbil právě ty venkovní zelené klidňoučké plochy (kde poměrně často probíhají cvičení jakési místní verze roztleskávaček s vlajkami, čili je i na co se dívat s případným chlípným zápaďáckým úsměvem – v této oblasti zatím stylově zvláště Francouzi vynikají). Dalším mým favoritem je pochopitelně věž, přeci jen je to exotika, mít jako součást školy mrakodrap (heč heč). Vnitřní prostory školy – nebo alespoň té části, kde budu převážně studovat, jsou už na můj vkus poněkud neosobní a jaksi chladně úřední, ale je fakt, že až začne školní rok a obrovská vnitřní – v tuto chvíli prázdná – prostranství se zaplní štěbetajícími Japonci, pravděpodobně bude dojem poněkud lidštější. Třídy jsou vcelku klasické, sedí se v lavicích, židle jsou pohodlné (měl jsem trochu obavy s jejich kompatibilitou s mým pozadím), dveře jsou posuvné, víc asi není, co dodat.
Tak a přichází úvodní řeč pana Tanaky, našeho koordinátora a těžkého sympaťáka. Vítá nás tu (dvojjazyčně, jak bude zvykem po celý den – japonsky a in english) a říká všechny úvodní srandy o formulářích k vyplnění, programu následujících dní, pojištění apod. Pak se nám představuje další sympatická paní, podle přízvuku Angličanka, která je vedoucí našeho programu a která žije v Japonsku už xx let. Po té se představujeme my, každý jednotlivě. Stačí nahodit jméno, zemi a jednu dvě větičky. Někdo je vážný, někdo je žvanivý, někdo stručný, docela hezky se nám to střídá. Jiřík musí být pochopitelně vtipálek, takže se i zasmějeme, ahaha (nejsem sám, budu mít pár konkurentů, aj karamba :-) ). Dobrá půlka lidí se představuje v japonštině, ve které jsem rád, když zachytím jejich jméno (ne že bych si ho stejně zvládl uložit do paměti, že ano). Ten den lehce zhrozeně zjišťuji, že většina lidí zde umí japonsky více než slušně a řekněme tak půlka mluví japonsky více či méně plynule – leckdo z nich zde už i strávil pár měsíců prázdnin/studia na střední škole. To má člověk za to, když se vlísá mezi studenty japanistiky, budoucí překladatele a ambiciózní japonsky zaměřené obchodníky a právníky (víc než slušné procento mých budoucích spolužáků). Ale upřímně mně je to v zásadě dosti fuk, protože hodiny jsou stejně v engličtině a nakonec není od věci mít známé, co se domluví místní řečí, takže nakonec proč ne. Jen jsem si připadal jak trumbera, když jsme odpoledně měli test znalosti japonštiny a já ho odevzdal v zásadě okamžitě po vyplnění úvodní stránky se jménem a adresou. Inu Kanji znaky neznáju, přes to vlak nejede. Ale aspoň jsem tak ušetřil dvě hodiny času, které jsem strávil s ostatními blbečky, co neumí japonsky (je nás elitní tak 7 členná skupina :-D ) v zahradě převážně okukováním výše zmíněných roztleskávaček. Všichni jsme z inženýřin… Máme tu robotiky, IT systémy, strojaře a mě, architekta stavitele. Mimochodem musím říct, že slovo architekt tu má skvělý zvuk, kdykoliv někomu řeknu, co studuju, dočkám se wow a awesome. Je to docela prima pocit, když se vám pak budoucí právníci a manažeři div neomlouvají, když říkají, co studují oni… Nu, musím říct, že na tenhle až obdiv bych si rychle zvyknul – plánuju proto dělat si každý den jedno portrétové foto, abych mohl vysledovat případnou nosánkově-zvedací tendenci…
Na oběd se šlo hromadně do školní jídelny/restaurace, kde máte na výběr asi z 15 jídel. Od klasických japonských pokrmů po jakési západní variace (například v zásadě normálně vypadající obalovaný řízek – nakrájený na kousky, aby ho hůlky zpracovaly). Řekl jsem si, že nebudu baba a dal jsem si proto po čertech vydatnou nudlovou polévku, ve které plavaly navíc i jakési krutonky, půlka vejce a neidentifikovatelná zelenina. Porce pro vraha, mimochodem, nedoporučuju dávat si ji pouze jako předkrm v českém stylu.
Po obědě byl onen jazykový test (aneb čumenda) a na konec dne procházka s campusem s Tanakou-sanem. Úplný závěr bylo vyjetí do 25. patra mrakodrapu, což pochopitelně vyvolalo fotografické šílenství. Výtah jinak člověku solidně protáhne bubínky, frčí si to, chlapík, solidní rychlostí.

Nu a pak… pak se šlo/jelo domů.
Oj a málem bych zapomněl na slíbené teplotní odhalení! Tanaka-san nám prozradil sladkou informaci, že Japonsko právě prožívá nejteplejší září za posledních 100 let. Nejteplejší a nejvlhčí. Bašta. A já si říkal, proč se mi rosí čelo.
A úplně mimochodem – zažil jsem zde první zemětřesení. Prý. Já ho necítil. Ne že bych si stěžoval.
A jedem rovnou na další den, ať nedělám Zagorku.

Cizinec na cizím záchodě

Slibný nadpis, což? Nicméně poměrně trefně vyjadřující jeden z mnoha pocitů, které se ve mně v těchto prvních poznávacích dnech vaří. A neutečete mu. Jdete po chodbě a všechny dveře končí těsně nad vaší hlavou (ty záchodové a koupelnové se škodolibým gustem malý, ale podstatný kousek pod ní). Chcete jedny otevřít, tak se musíte shrbit, abyste dosáhli na kliku, která je níž u země, než je ruka zvyklá (a i když to není zas TAK velký rozdíl, stejně si toho všimnete). Jdete po ulici a máte díky svojí odlišné… ehm, stavbě těle pocit medvědího utečence od Berousků. Nicméně aby bylo jasno, nemůžu striktně říct, že je to celkově špatný pocit – zrovna ten pocit obra brtníka si docela užívám, na jisté posílení sebevědomí to není špatné (upřímně – muži nejsou o tolik menší než já, ale opravdu málokterý je větší a ženušky jsou některé přímo kapesní). A navíc, zatím přede mnou žádný nebohý Japonec neprchl s křikem „Godžira, godžira“, takže to asi nebude tak horké…
Toalety jsou pak kapitola sama pro sebe (však si taky vysloužily vlastní odstavec). Většina těch, na které jsem zatím narazil, jsou evropského stylu (pár tureckých se taky našlo, ale jsou spíše v menšině). Vylepšeného evropského stylu, aby bylo jasno. Když jsem si poprvé takříkajíc zasedl, nemohl jsem si nevšimnout, že vedle mě je poměrně macatý ovladač – bohužel s pouze japonskými nápisy a pár nepříliš návodnými obrázky. Přiznávám narovinu, že jsem neměl odvahu kterékoliv z těch tlačítek zmáčknout při posedu, neboť jsem od přírody povahy prchlavé, až zbabělé. Že jsem nicméně možná udělal dobře, ukázal hned následný pokus již v pozici stojícího průzkumníka (příliš se nenaklánějícího, aby ho bidetová tryska nezaměřila). Náhodné zmáčknutí nevinně vypadajícího čudlíku totiž aktivovalo jakýsi pekelný trubkovitý systém, který se s výhružným mručením začal vysouvat směrem dopředu a nahoru, což ve mně vzbudilo nemilé představy. Předpokládám, že měl v úmyslu pouze oplachovat a možná i naleštit, na druhou stranu mě strašila možnost technické poruchy, která zapříčiní až příliš agresivní a daleké vysunutí. To by se mohlo ukázat opravdu dramatické a já jsem si opravdu nepřál projít zbytkem života jako ten, co má pohled člověka, co uzřel bájnou Medúzu. Čili tlačítka zatím nechávám ležet, až se osmělím, možná podniknu další a i odvážnější pokusy. Kdo ví, třeba si i popovídáme (takové záchody opravdu jsou, jeden jsem už potkal a snad nemusím zdůrazňovat, že nic člověka na toaletě nepotěší víc, než když náhle zaslechne těsně za sebou ženský štěbetavý hlas).

Mimochodem právě jsem si uvědomil, že dobrá třetina mého blogu se zatím věnuje záchodům (včera i dnes)… inu i takový je život, děti.
Co se koleje týče, nemůžu si zatím stěžovat. Je čistá, klidná, výhled z okna je uspokojivý, klimatizace funguje (životně důležitá věc v Tokyu) a majitelé jsou sympatičtí (po každé, když se potkáme – což je docela často - tak si spolu popovídáme, ačkoliv ani jeden tomu druhému nerozumíme ani slovo… ale nakonec proč ne, hlavně, že se usmíváme a svět je veselej). V ceně koleje je snídaně (ještě jsem nestihl se probudit včas) a večeře - velmi dobrá, skvělé polévky a výběr ze dvou jídel, jedno lehce západního střihu, rýže, co hrdlo ráčí… jen ten příbor kdyby byl, tahat vlastní z pokoje je mi jaksi blbé a hůlky zatím spíše vítězí nade mnou než já nad nimi. To se ale poddá, na konci pobytu jimi budu chytat mouchy v letu (pro jasnost – nebudu je jíst). Fotky z koleje zatím nemám (stejně jako fotka záchoda není moje autentická). Vím, že teoreticky jsou nejjednoduší k pořízení, ale nějak se mi pak vždycky nechce, když si vzpomenu… a vůbec, reklamace na tento blog neberu, takže klid a trpělivost.
Svůj první den v Tokyu jsem zahájil skvěle – probuzením se okolo 3 odpolední (japonského času). Cesta byla dlouhá, co dodat. Nicméně den přeci jen ještě byl a tudíž byl i čas na další bloumání Tokyem. Takže hupky šupky do bot a ven. Nejdříve jsem si (znovu) (a detailněji) (a dál) (a za denního světla) prošel okolí koleje, kde jsem s potěšením objevil minimálně jedno po čertech okouzlující zelené zákoutí – je uprostřed dvou silnic (VELMI bočních, pravda), široké snad jen dva metry, ale bože krásné, jak se na japonskou úpravu zeleně sluší a patří. Voda tam teče, v mini jezírku zurčí, lavičky zvou ku posezení, to celé je zastřešené další zelení… Překvapivě poetické místo, kdo by byl řekl, že park rozměru 2x50 m může fungovat.
Jinak jsem tak svým typickým způsobem šmejdil kolem (používajíc svůj proslulý systém orientace v neznámém prostředí založený na určení směru, vzdálenosti výchozího bodu a posuvných „checkpointů“, od kterých jsem si cestou zpátky jist a můžu se soustředit na pamatování si nové trasy vedoucí na toto místo… nic neříkejte, je to prostě geniální, sám si tleskám, nestyďte se přidat). Objevil jsem pár dalších zajímavých ulic, náměstíček a přehršel obchodů a obchodních domů. Jejich koncentrace na metr čtvereční je přímo neuvěřitelná, zvlášť když člověk narazí na „hnízda“, kde pak v jedné pasáži narazí na třeba 30 stánků hned vedle sebe. Hodně z těch stánků jsou stravovací záležitosti, což je vysloveně milé. Výběr je pestrý, od MekuDonardu přes místní krevetoburgery, suši bary, cukrárny, koblihárny, pekárny (mají pečivo, milé překvapení), nudlárny a rybárny, každému dle jeho potřeb. Můj žaludek byl nicméně ještě poněkud plachý po letu, proto jsem se spokojil zatím převážně se suchým pečivem a nudlovými polévkami, ale přijde den, zůčtujem spolu i ve větším stylu.
Anglicky příliš místní obchodníci neumí, ale ruce a peněženka se domluví, čili žádný větší problém. Snad jen mě mrzí, že zatím z nějakého důvodu používám při odchodu místo „sajonara“ – nashledanou – výraz: „Adažina“, který si zahanbeně mumlám pod nos a poté prchám ven. Proč říkám „Adažina“, ví jen bůh. Snad mě mate, že oni mi vždy říkají něco děsně dlouhého nebo že se soustředím na kontrolu vrácených peněz, těžko říct. Faktem je, že jsem tohle rozloučení použil už cca. 5x a stává se z něj ošklivý za nehty pěkně zažraný zvyk, který nabíhá téměř automaticky. Mé „Adažina“ má i svou specifickou – vždy stejnou (!) – výslovnost: na konci výrazně klesněte hlasem, v zásadě přejděte v pasáži „na“ do humlání, pro správnou výslovnost by neměla být ústa v této fázi otevřená. Občas si říkám, jestli si na sebe tyhle bizarní příhody podvědomě nepřivolávám, abych měl o čem vyprávět… Nu, jestli tomu tak je, dobře pro vás, radujte se, čtenáři. A nakonec pro mě taky dobře, páč se tomu zasměju i já, tak jaképak copak :-) Ale s „Adažinou“ zatočím, to zase bez pardonu…

Zpět do Tokya – věc, které si člověk brzy všimne, je výška a hustota zástavby. Tady se bavíme o úplně jiném měřítku, kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat. 6 pater je nic a to jsme ve spíše nižší čtvrti u moře, kde jsou už nedaleko rodinné domy. Bytovka o 14 patrech? Žádný problém. Nutno vypíchnout, že v Tokyu se očividně nehraje na nějaké „každý člověk by měl z bytu vidět slunce a kousek zeleně“. Zeleň ještě tak možná, ale na slunce můžete v solidním počtu bytů úplně zapomenout – domy jsou tak blízko u sebe, že se dokonale zastiňují. A pak se má člověk divit, že mají rádi mrakodrapy, že ano. Jak jinak se dostat k trochu té modré oblohy v okně…
Po prochození okolí - a marném souběžně probíhajícím shánění konvertoru zásuvky – jsem se rozhodl odfrčet metrem do stanice Akihabara, proslulé elektročtvrtě. Metro je mrška komplikovaná, s naším je rozlohou nesrovnatelná. Nicméně po čapnutí mapky se nedá říct, že by bylo nepřehledné (mapka je na každé zastávce, stejně jako bouda jakéhosi „přednosty stanice“ a hlídače, telefonní automaty a spousta automatů na lístky). Má ale par záludností, na které je dobré dát si pozor. Jezdí zde totiž několik konkurenčních podniků a lístky nejsou přenosné, čili na přestupech nutno dáti majzla nebo člověka nepustí závorka, zaměří se na něj pozornost hlídače a je po srandě.
No to vás zbytečně straším, nic se totiž neděje, protože Japonci jsou až neskutečně milý a ochotní (zatím všude) a když hlídač vidí, že jste cizinec, poradí vám nebo vám lístky dokonce vymění za správné (jednou mi je takhle dokonce vyměnil aktivní cizí kolemjdoucí pán, co si správně všiml, že nesu lístek blbé barvy do blbého metra a upozornil mě na to). Pokuty se asi snad ani nedávají, on nakonec systém hlídačů a turniketů ani nedovolí černé pasažéry, čili je to všecko v klidu. Další lehkou zákeřností metra je to, že občas nastoupíte do „expres“ vlaku a když neumíte japonsky, tak to zjistíte, až když profrčíte svojí zastávkou (a tou následující a tou následující). Sranda je, že tyhle „expres vlaky“ jedou dost dlouho normálním stylem, kdy co stanice, to zastavení, ale pak třeba teprve po 10 stanicích je chytne rapl, 3 přejedou… načež zase jedou tradičně. Asi jste pochopili, že moji kolej jsem přesně takto už jednou přejel (a potkal ve vlaku zpátky dva kolegy ze školy se stejným problémem – sdílená chyba, poloviční chyba, říkám já a opovažte se někdo protestovat). Zdejší metro má ještě pár dalších kouzelností, mimo jiné fakt, že vám snad co stanici hlas z reproduktoru děkuje za to, že jste si vybrali jejich společnost pro transport… nebo kouzelné kreslené postavičky učící správnému chování v metru. Na jedné fotce mám vyobrazené, jak to chování má asi tak vypadat – a že tohle by v ČR asi nefungovalo :-) Vtipné jsou taky přestupy, kdy většinou se jde jen kousek, ale už jsem narazil i na stanici s ukazateli „žlutá linka 200 metrů tudy, modrá 120 tudy“ – ano, místní metro je gigant.

A jsme v Akihabaře a je noc, čili neony zase stylově září. Je přeci jen už vcelku pozdě, proto si pouze poslechnu dvě písničky jakési japonské pop hvězdičky, šílící na pódiu se syntíky, a jdu do prvního obchodního domu, na který narazím. A můj bože, to byl macek. Tuším že měl 6 pater, každé rozlohy většího Datartu a každé věnované nějaké elektronice. První patro mobily, druhé PC a příslušenství, třetí hračky a modelaření, pak videohry, hudba, cd, nástroje, všecko měli… A od každého kusu aspoň 8 typů, aby se to nepletlo. Nabídka zboží tudíž téměř perverzní a to nejen rozsahem, ale i moderností. Nevyznám se v mobilech, ale ve hrách přehled mám a tady byly novinky, o kterých se v českých médiích vzrušeně píše v preview se zatajeným dechem, abychom to vydání v Evropě nezakřikli, tak tyto „novinky“ byly zde už téměř ve výprodeji. Šílené a úžasné zároveň. Na množství lidí bych použil podobný popis. Musím říct, že jako celoživotního hráče mě pohled na davy lidí, valících se mezi regály s videohrami téměř až dojal – ruku v ruce si vybírali z pultíků děcka ještě ve školních uniformách, byznysmeni v oblekách a šok největší, i ženy, od mladých slečen až po mamky od rodin a babičky. A pozor, nevypadalo to, že nakupují pouze pro magořivé vnuky a syny, ale i pro sebe (nakonec přímo na místě jsem viděl dvě důchodkyně drtit ovladače při hře). A to vám raději ani nebudu vyprávět, co za lidi jsem viděl o patro níže si vybírat modely svých oblíbených postav z manga komiksů a her (není nad to vidět chlapíka nad 40 oblečeného do barevného spandexu, jak v ruce třímá stejně oblečeného panáčka). Bláznivá, ale strašně sympaticky bláznivá země, to Japonsko. Bohužel vám ani z tohoto nenabídnu fotky, protože jsem byl – abych řekl pravdu - příliš stydlivý, abych si fotil v obchodě, ale přijde den a nebude daleko, kdy i tahle hranice padne… nakonec v Akihabaře jsem také nebyl ani zdaleka naposled, přece ji neodbudu jedním obchodním domem. A suvenýr… no však si i já nějakého toho panáčka určitě najdu…
A propo – konvertor nabíječky jsem našel. Měli jich asi 8 typů :-)

Jak tak na ten svůj blog koukám, začíná mi být jasné, že tohle tempo mi nemůže vydržet. Nerad zklamu svoje fandy (zdravím obzvlášť dívčí fanklub v komentářích, připadám si jako hotová rocková hvězda), ale realita je taková, že to vidím na další dva, maximálně tři příspěvky tohoto typu a pak bude šmitec, možná s občasnou krátkou textovou přeháňkou. Tak se na to psychicky připravte, ať vás to pak nezklátí…
Jinak fotky jsem jakžtakž rozchodil, ale mezi námi systém zdejšího vkládání je snad Rasputinova pomsta světu či co, proto jich do textu příliš nedávám. Jakýsi výběr strkám na rajče (odkaz vpravo), kam budu dále nahrávat i po neodvratitelném konci mého žvanivého blogu, takže neplačte, něco snad ještě bude.

Co nás tedy čeká příště? První „školní“ den, poznání naší mezinárodní grupy, první pokořený japonský mrakodrap – ten školní (pro nedočkavce na rajčeti tento den už je) a teplotní odhalení.